Aktuality

Rok se s rokem sešel a tak opět nastal čas navštívit nějaký zápas poháru 6 Nations. Protože loni jsme navštívili Paříž, tak letos jsme prostě museli jinam, a tak padla volba na věčné město - Řím. Letos jsme dle hesla: Nezkusíš, nevíš, zvolili i jiný typ dopravy, a to kombinaci vlakem tam, autobusem zpátky.

Ve středu 6.3. jsme měli již tradiční sraz v Otrokovicích a v odpoledních hodinách se dále přemístili vlakem do Vídně. Tam jsme kolem 20. hod. nasedli na noční expres do Říma. Vlak byl vybaven spacími kupé, která byla pro šest osob. Dle nějakého klíče (mne doposud neznámého) jsme se rozdělili. A protože kupé byla vedle sebe, tak neustále docházelo k přeskupování. Chvílemi nás v kupé “debatovalo” více než deset. S přibývajícími kilometry vše ustávalo a kolem 2 hodiny ráno konečně ustalo. Trochu spartánské vybavení nás zaskočilo (povlečení bylo naštěstí čisté). Každý  spal, jak si ustlal.    

Ve čtvrtek ráno jsme vystoupili z vlaku do studeného, ale sluncem zalitého Říma. Následoval přesun místní MHD (koupě 72 hodinové jízdenky za 18,-EUR se opravdu vyplatí!) do našeho dočasného útočiště Noba hotel e Residente. Po našem příchodu na hotel pokoje ještě nebyly připraveny, a tak jsme si počkali vyhřívajíc se na sluníčku v přilehlém parku. Tří hvězdičkový hotel byl opravdu příjemným překvapením, jak čistotou, tak kvalitou vybavení i velikostí pokojů. Po chvilce oddychu, kterou naprostá většina strávila ve sprše, jsme se vydali jen na průzkum nejbližšího okolí hotelu. Více jsme ani nechtěli, protože na nás všechny trochu dolehla únava z nočního přesunu.

Ovšem hráči kategorie U14 si s moderní technikou a strýčkem Googlem rozumějí lépe než my starší dohromady a objevili v blízkosti malý rugby shop. Při vstupu do obchůdku, který opravdu měl rozměr jen cca 10x 5 metrů, jsme rodiče, jakož to vládci financí, s hrůzou zjistili, že obchod je doslova neuvěřitelně vybaven!

Snad každý dres, tričko, šortky, štulpny, helmy anebo míče, které byly v obchodě vystaveny, měl pohotový prodavač ve skladu ve všech velikostech!!! Dokonce se to týkalo i teamového oblečení reprezentace z jižní polokoule.

Takže po hodině jsme odcházeli obtěžkáni taškami a hodně odlehčeni na bankovních kontech. Stále více usměvavý prodavač mohl s klidem vyvěsit na dveře cedulku “Zavřeno - vše vykoupeno” a odjet si zalyžovat s celou rodinou na týden do Alp.

Cestou zpět jsme vyzkoušeli místní pizzerii a již za tmy jsme dorazili na hotel. Rychlé rozloučení a hurá do peřin, abychom vyrovnali spánkový deficit! Ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká.

V pátek ve 4:20 se rozezněla v hotelu požární siréna a chodby byly plné kouře! Hosté z pokojů v nižších patrech posbírali vše nejnutnější a vyběhli na ulici. My v nejvyšších patrech jsme žádný velký kouř nepozorovali a za neustálého řevu sirény se otočili na druhý bok a doufali, že už to cvičení skončí a sirénu vypnou. Naštěstí po půl hodině siréna utichla, a tak až ráno na snídani jsme se dozvěděli, že požár byl v kuchyni a až na hasiči rozbitou výlohu a trochu smradu hotel normálně fungoval. Grazie pompiere...

Po snídani jsme se rozdělili na dvě skupiny a vyrazili nezávisle na sobě poznávat krásy města. Grupe A jela na objednanou exkurzi Sixtínské kaple ve Vatikánu. Grupe B si šla prochodit co nejvíce památek v centru.  Úderem 14. hod. se obě skupiny sešly u Kolosea, kde jsme měli opět objednaný vstup až do samotných útrob a přilehlých zahrad. Po skončení prohlídky skupina A odjela metrem směr hotel a skupina B se opět vydala pěšky na další objevování krás a zákoutí města směrem k hotelu. Mimochodem, celkem tato skupina nachodila za den cca 18 kilometrů! V blízkosti hotelu byla velice příjemná pizzeria a tam jsme den zakončili společnou večeří.

Konečně nastal Den D.

S ranním rozbřeskem již někteří mladí hráči nechtěli jít ani na snídani, ale valit co nejrychleji na Olympijský stadion. Naštěstí nás dospělých bylo více, a tak jsme v klidu pojedli. Po patřičném nastrojení do modrožlutého jsme vyrazili na zápas!

Protože jsme měli časovou rezervu a stadion byl na opačné straně města než hotel, přijeli jsme autobusem číslo 60 k centru a rozhodli se zbylou část projít pěšky. A to i za cenu, že místy hustě pršelo (ostatně není na rugby lepší počasí, že?) A jak zpíval Werich s Voskovcem, že život je jen náhoda, tak naše kroky vedly přes park, kde jsme uviděli doslova zázrak!

V tom parku se totiž rozcvičovali rugbysté italské reprezentace!!!

I přes ostych jsme se přibližovali blíž a blíž, až nás okřikl jeden z asistentů trenéra: No foto, no video!  Vidět na vzdálenost 20 metrů Capuozza, Garbisia a spol., jak nacvičují standardní situace bylo až neuvěřitelné!

Ovšem vrchol přišel až po cca 15 minutách, kdy trénink skončil. Sice útočníci již odešli do útrob hotelu, ale zůstavší rojníci (nacvičující chytání autu a následnou rozehru) se bez jakéhokoliv problému s klukama vyfotili. Focení s Negrim a nebo kapitánem Lamarem jsou pro ně opravdu asi nejsilnějším zážitkem.

Po tomto zážitku a za vydatného deště jsme se opět rozdělili. Půlka jela metrem a ta druhá šla pěšky, protože stadion byl vzdálen jen cca 5 kilometrů. A jak jsme tak šli a plni zážitků si povídali, tak najednou jsme uslyšeli zvuk skotských dud. A po asi 10 minutách chůze se nám vyskytnul přímo neuvěřitelný pohled na náměstí, kde měli skotští fans sraz! Masa čítajíc cca  10.000 modrobílých a většina v kiltu oblečených pořízků se za neustálého hraní několika dudáků přesouvala směr dnešní kolbiště.  Samozřejmě jsme se do čela průvodu přidali a jako dlouhý modrobílý had jsme se proplétali městem. Postupně jsem zablokovali jak ulice, tak i most přes řeku Tevere. Vše za usměvavého dohledu místních Carabiniers. Opravdu člověk nepoznal žádný strach z nějakého možného konfliktu, bylo to úplně spořádané a kultivované.

Prostě toto město nám připravilo další úžasný zážitek, a to jsme ještě netušili, jak dopadne zápas!

V areálu jsme se bez problémů občerstvili, opět navštívili “merč” a pomalu špacírovali k našemu vchodu. Pro četnost občerstvení, prodeje suvenýrů  a  doprovodného programu kolem stadionu si Italové vedli lépe než loni Francouzi. A jaké to bylo překvapení, když jsme v davu najednou potkali Žufana s celou rodinou. To bylo radosti :-)   

Vystáli jsme řadu do sektoru a konečně se sadili na svých místech. K samotnému zápasu se vyjadřovat nemusím, to jste každý viděl na vlastní oči.

Na stadionu byli fanoušci promícháni a zcela bez problému fandili každý svému mužstvu. Viděl bych to tak 50.000 fans pro domácí a 20.000 pro hosty.

Atmosféra byla celý zápas bouřlivá (i když dle mého názoru loni ve Francii byla celková atmosféra trošilinku lepší). Po závěrečném hvizdu doslova vytryskla na tribunách erupce neuvěřitelného štěstí a radosti! Vidět 110 kilové hráče v modrém dresu, jak jim tečou slzy po tváři, je více než dojemné. Ještě 20 minut po zápase vyběhl z kabin kapitán Michele Lamaro a sám znovu oběhl stadion kolem dokola s rukama nad hlavou a děkoval divákům.

Ze stadionu jsme odešli až po hodině od skončení zápasu. Opět jsme se rozdělili na skupinu, která chtěla ještě do centra, a tu, která se vydala směr hotel.

Není od věci, že jsem se pak opět všichni sešli v “naší” pizzerii a ukončili tento krásný den degustací místní kuchyně s následnou degustací na pokojích výpěstků z našich končin.

V neděli již jen přesun na autobusové nádraží, kde jsme netrpělivě vyhlíželi žlutý autobus, který nás měl ve 13hod odvážet domů. Trochu byla obava, jestli to bude “ten” autobus. Naštěstí, když na nádraží doslova vplul tento dvoupatrový parník, tak z nás rázem obava opadla. Tento koráb v nejluxusnějším provedení, kdy po takto perfektních sedačkách (rozmístěné v systému 2+1) by do obýváku zatoužil každý z nás, bude to nejlepší co si pro skoro 18 hodinovou cestu můžeme přát.

Tak rychle nasedat a hurá domů. Ještě pár zastávek (Florencie, Bologna, Padova, Benátky, Udine, Vídeň a v 6:45 Brno. Tam rychlý přesun na Zvonec a v 8:45 konečně Zlín.

Home sweet home.

Tom Bařina