Aktuality

Sebastiane, jak sis našel k rugby cestu?

Hraju rugby od svých 9 let. Předtím jsem dělal fotbal, ale úplně jsem se tam necítil. Staňa Mrlík, bývalý hráč zlínského klubu, mi jednou na vodě řekl o rugby. Prý jsem byl na svůj věk postavou na rugby jako dělaný. Tak jsem začal. A nelituji.

Co rodina, podporuje tě?

Naši jsou sportovně založení. Taťka se věnoval hokeji a maminka dělala atletiku. Takže nějaké sportovní geny tam jsou. Kdyby nebylo rodičů, neměl bych takové podmínky pro trénink. Jsem jim za to vděčný.

Pamatuješ si ještě na svůj první trénink?

Přišel jsem na trénink kategorie U8, to jsou ti nejmladší. Už na prvním tréninku mě všichni kamarádsky přivítali. S úsměvem mě trenér Ruda Dittrich vzal za rameno a šli jsme trénovat. A tak je to doteď. Rugbisti jsou super parta. Každý je vítaný. Hru se učíte pomalu – od běhu, házení šiškou a později skládky, které pro někoho můžou vypadat děsivě.

V čem je pro tebe rugby výjimečné?

Rugby je super v tom, že dává příležitost všem. Je jedno, jestli jsi malý, nebo velký. Silnější, nebo štíhlý. Na hřišti je místo pro každého. Potřebujeme jak rychlé kluky, tak ty, co umí zatlačit a nemusí vůbec běhat tak rychle.

Máš nějaké rugbyové vzory? Komu nejvíc vděčíš za to, že teď hraješ v národním týmu?

Mým vzorem je italský hráč Sebastian Luke Negri da Oleggi. Nebýt trenérů a lidí kolem klubu, určitě bych nebyl tam, kde jsem. Rugbyoví trenéři mi tady dali šanci se vypracovat. Nerad bych na někoho zapomněl, ale díky Jirkovi Čepelovi, Petru Stehlíkovi, Radku Holbovi a Martinu Kotíkovi jsem se dostal až tam, kde jsem. Hodně mi daly taky tréninky se starší kategorií, které vede Daniel Chytil.

Přijde mi, že jste jedna velká rodina, je to tak?

Určitě. S klukama sledujeme i naše zlínské hráče. Jsou našimi vzory. Pro mne je to Denis Juřík a Radek Holba. Hodně mě toho naučili. A jednou s nima třeba budu hrát v A týmu.

Rugby se věnuješ už přes čtyři roky. Změnilo tě nějak?

Rugby mi dalo disciplínu. Chodím na tréninky, chci podržet tým, protože tým drží ve hře mě. Vypracoval jsem se. Ty hodiny tréninků a času stráveného v posilovně a na hřišti začínají být vidět (smích). Bez rugby nemůžu být.

Co ti dává národní tým?

Tak hraju s klukama z Čech a Moravy. Učím se nové věci a ty pak můžu využít v zápasech s mým zlínským týmem. Hraju na různých pozicích, což je pro mne taky dobré. Víc se začínám orientovat ve hře. Nejraději mám třetí řadu v roji. Můžu pomáhat všem.

Žiješ rugby celý rok?

Trénujeme pořád. V zimě jsme v tělocvičně, takže spíš děláme fyzičku a přihrávky. Trénujeme i na umělce. V létě mám místo tréninků Rugbyový tábor, který už několik let pořádá Rugbyová Unie. Jezdíme do Hluku a je to super.

Každý sport má svá úskalí. Co je na rugby nejtěžší?

Na rugby je nejtěžší vydržet. Všechno. Je potřeba vytrvalost, protože bez fyzičky se časem nikdo neobejde. A disciplína, jako u všeho. Někdy je těžké skousnout i rozhodnutí rozhodčího. Ale v rugby máme pravidlo: s rozhodčím se nediskutuje. Většinou není naštěstí potřeba.

A co modřiny a špína? Rugby vypadá dost drsně.

Bláta se nebojím. Mám rád, když není při zápase horko a třeba trochu mrholí. Dresy pak vypadají příšerně, ale my si to užíváme. No a modřiny se někdy objeví. Co se týče jiných zranění, učíme se hrát tak, aby jich bylo co nejméně.

Co bys vyřídil těm, kteří o rugby přemýšlí?

Chtěl bych je pozvat na naše tréninky. Kluky, ale i holky, kteří rádi sportují, aby se k nám přidali. Hráčů není nikdy dost a jsme fakt prima parta.

Děkujeme za rozhovor