Aktuality

Kategorie

  • Náš klub
  • Muži
  • U19
  • U16
  • U14
  • U12
  • U10
  • U8
  • Dívky
  • Old Boys
  • Bazar

Zlínské reprezentantky na Turnaji olympijských nadějí v Polsku

Bára a Bea přivezly medaile. Holky se zúčastnily Turnaje olympijských nadějí v sobotu 26.6. v Lodži. Pohár za první místo už v úterý k vidění na klubovně RC Zlín.

Po dlouhé pauze způsobené absencí turnajů se mohly naše zlínské hráčky Barbora Milinková (2005) a Beáta Dittrichová (2007)  utkat na hřišti se soupeřkami z Polska, Maďarska a Německa. Finále turnaje olympijských nadějí v Lodži bylo o to zajímavější, že se v něm utkaly oba české národní týmy, a to tým U16 ročník 2005 a U16 2007.  Bára a Bea přezdívané ve zlínském týmu Bébéčka se tak ocitly na hřišti proti sobě.  


Vyzpovídala jsem holky bezprostředně po návratu z Polska.


Děvčata, gratuluji k úspěchu. V Polsku jste ukázaly, že dívčí rugby v Česku má na čem stavět. Jaký máte pocit z turnaje pár hodin po jeho ukončení?  

Bára: Cítím se spokojená. Na jednu stranu jsem ráda, že turnaj, na který jsme se tak dlouho připravovaly, máme za sebou, ale zároveň se nemůžu dočkat další společné akce. Očekávala jsem od turnaje maličko víc. Například mezinárodní rozhodčí, kteří by se mnou komunikovali anglicky. Nebo lépe upravené hřiště. Ale jsem vděčná za vše, co jsme měly. Hlavní bylo rugby a to bylo skvělé!
Beáta: Pocit z turnaje mám velmi dobrý, sice jsem čekala, že turnaj bude lépe organizovaný, ale byla to pro mne velmi dobrá zkušenost a bylo příjemné si vyzkoušet zase něco trochu jiného a zahrát si proti novým soupeřům.

Co pro vás znamenalo hrát v dresu národního s lvíčkem na prsou?

Bára: Za reprezentaci jsem hrála poprvé před třemi lety na stejném turnaji v Maďarsku. Byla to pro mne velká čest, že jsem byla opět nominována a mohla obhájit své místo v reprezentaci českého národního týmu U 16.  

Beáta: Byla to pro mne samozřejmě veliká čest a jsem ráda, že jsem tuto příležitost dostala a myslím si, že jsem ji dobře využila.

Jste zvyklé spolu trénovat několikrát týdně. Máte na hřišti smluvené signály. Jaké byly pocity, když jste se dozvěděly, že se v Lodži utvoří dvě družstva podle ročníku narození, a nebudete tak hrát spolu?

Bára: Bylo to náročné, těšily jsme se, že předvedeme světu, jak se ve Zlíně hraje, ale bohužel nám uspořádání turnaje nepřálo. S Beou jsme na hřišti jako jedna. A když jsem neměla na hřišti někoho, kdo mi rozumí bez jakékoli komunikace, bylo to značně složitější.

Beáta: Bylo to jako by vám urvali pravou ruku. Jasně, že mě to velmi mrzelo, a to hlavně proto, že jsme spolu celkem dlouho intenzivně trénovaly a myslím si, že kdybychom hrály spolu, hra týmu by nabrala určitě ještě jiný spád.

Obě jste hráčky s rázným stylem hry. Jaké to bylo hrát proti sobě?

Bára: Bylo to náročné, ale spíše podvědomě. Jsem zvyklá mít Beu na své straně. Ale v zápase proti ní jsme se ani moc nesetkaly. Myslím si, že jsme ani moc nechtěly. Kdo by taky chtěl hrát proti své druhé rugbyové polovičce?

Beáta: Vlastně si to ani moc nepamatuji. Soupeřův tým byl starší a zkušenější, takže nás celkem rozmetly. S Bárou jsme tam neměly moc společných soubojů a nějak se navzájem neprovokovaly.

Spousta sportovců byla v době lockdownu omezena. A máme v klubech i případy, že mládež úplně od sportu odešla. Jaká byla vaše příprava v době lockdownu?

Bára: Přes lockdown jsem na sobě pracovala víc, než kdyby lockdown nebyl. Chodila jsem minimálně 3x týdně do vedlejší vesnice trénovat fotbal. Myslím, že díky němu jsem hodně zrychlila a zlepšila svou techniku kopu. Také jsme mívaly „online tréninky“, u kterých jsme zpevňovaly tělo, a tak ho připravovaly na kontakt. Karanténa mi dala spoustu času, který jsem využila pro rugby. A to ovlivnilo můj výkon v Polsku.

Beáta: V době lockdownu jsem měla víceméně individuální přípravu. Chodila jsem k osobní trenérce a cvičila v rámci možností doma, buď podle videí, nebo jsem si šla zaběhat. Toto období ovlivnilo můj výkon na turnaji, ale také jsem pochopila, že bez tvrdé dřiny a poctivého individuálního přístupu to nepůjde jak na hřišti, tak i mimo něj.

Který soupeř byl na turnaji v Polsku nejtěžší?

Bára: Nejtěžší soupeř bylo asi Polsko, ale ne zkušenostně. Výkonem i stylem hry jsme byly mnohem lepší, bohužel rozhodčí se jasně přikláněl k polské straně. Samozřejmostí je, že rozhodčí má vždycky pravdu, ale  průběh hry značně ovlivnil. I tak jsme Polky úspěšně porazily.

Beáta: My prohrály jediný zápas, a to ve finále proti našim, takže by se teoreticky dalo říci, že to byly právě ony, ale mně osobně se nejvíce líbil zápas proti starším Polkám. Myslím si, že jsme v tu chvíli chytly nějakou dobrou týmovou vlnu a hrálo se mi velmi dobře.

Co máte na rugby rády?

Bára: Miluji jeho kreativitu, týmovou spolupráci, rychlost, tvrdost, přemýšlivost. Jednoduše všechno.

Beáta: Toto je velmi složitá otázka, na, kterou nejde jednoduše odpovědět, ale řeknu vám, že na rugby mám nejradši právě rugby.

Rugby v Česku (zatím) nepatří mezi populární sporty. Kdo vás k němu přivedl?

Bára: K rugby mě přivedla Bea. Jsem jí za to neskutečně vděčná.  

Beáta: K rugby mě přivedl táta a starší brácha. Vždycky jsem chtěla dělat to, co dělal brácha, takže když se rozhodl, že bude hrát rugby, tak to pro mne bylo celkem jasné.
 
Jaké máte plány do budoucna?

Bára: Momentálně je to postup do kategorie U18, která mě čeká příští sezónu. Mým cílem je dostat se do reprezentace U18. Bude to náročné, a to je o důvod navíc na sobě pracovat.  
 
Beáta: Do budoucna nevidím a zatím nic moc neplánuji, ale nejspíš se teď budu soustředit na výběr střední školy.
 
Měly jste radost z nominace?

Bára: Radost jsem samozřejmě měla. Je mi ctí, že jsem mohla svým výkonem pomoct reprezentačnímu týmu.

Beáta: Kdo by neměl. Jasně, že jsem měla radost, ale taky jsem věděla, že se ode mě teď něco očekává, a že to je čest a zodpovědnost reprezentovat naši zemi.
 
Ve Zlíně vás trénují Jirka Váňa a Martin Kotík. V Brně Bystrci, za jejichž Tygřice hrajete, jsou to Hana Schlangerová (manažerka českého dívčího rugby) a Petr Dodo Dofek. V národním týmu vás vede Pavel Navrátil z RC Olomouc. Co byste chtěly vzkázat všem svým trenérům?

Bára: Velký dík. Každý trenér mi dává něco. Jak reprezentační trenéři tak i trenéři ze Zlína. Ti mě i Beu trénují už od našich začátků. Naučili mě spoustu věcí, a to nejen do rugby, ale i do života. Moc vám všem děkuji.

Beáta: Chtěla bych jim všem velmi poděkovat. Jak reprezentačním trenérům, kteří odvádí skvělou práci, tak i trenérům našeho dívčího týmu. V neposlední řadě pro mě byli velmi důležití pánové trenéři ze Zlína, kteří mě v podstatě jako hráčku vychovali a doufám, že s nimi budu i nadále moci trénovat.


Rugby je týmová hra. Nikdy nejste na výhru ani prohru samy. Co byste rady vzkázaly svým budoucím spoluhráčkám? A těm stávajícím?

Bára: Asi aby se nikdy nevzdávaly. Každý začínáme. I já jsem začínala od úplné nuly. Popravdě, když jsem před pěti lety poprvé stoupla na hřiště, dělalo mi problémy i běhání. Ale neustálý trénink mě posunul a může tak posunout i každého, kdo chce na sobě pracovat.  Především bych jim ale chtěla poděkovat, protože bez nich by rugby nebylo. Vše je o týmu, a právě oni mi možnost týmu poskytují. Děkuji vám.

Beáta: Rugby je kolektivní sport a bez spoluhráčů a spoluhráček by to nešlo, takže jim vděčím za to, že vůbec můžu hrát.
 
Zpátky do Lodže. Jaká byla atmosféra v Polsku?

Bára: Byla skvělá. Mimo hřiště jsme tančily, zpívaly, smály se. I na hřišti vše zůstalo zábavné. Jakmile však bylo třeba se soustředit na zápas, zbytečně jsme se nerozptylovaly a soustředili se na to, na co bylo třeba.
 
Beáta: Řekla bych, že velmi dobrá, taková přátelská, holky sice umí udělat srandu, ale věděly, kdy je dobré přestat, takže to bylo takové dobře vyvážené.
 
Barčo, ty jsi na podobném turnaji byla už v roce 2018. Jak se lišil Turnaj olympijských nadějí v Polsku od téhož turnaje v Maďarsku?  
 
Bylo to určitě jiné než tenkrát. V létě 2018 jsem hrála teprve dva roky, takže tolik zkušeností, jako mám, teď jsem ani zdaleka neměla. Všechny jsme vyrostly a výkon tomu odpovídal. Hrály jsme týmověji, tvrději a hlavně rychleji. Jsem na nás pyšná.

Nicméně i ty jsi měla letos svou premiéru. Jaké to bylo být kapitánkou národního týmu?  

Znamenalo to pro mě opravdu moc. Byla to obrovská čest. Ale rozhodně jsem se necítila nijak důležitější. V týmu jsme si všechny rovny. Každá z holek v reprezentaci ví, co hrát, takže se mě týkaly spíš organizační věci a motivace před zápasem. Jsem neskutečně vděčná za příležitost být kapitánkou.  
 
Děvčata, děkuji oběma za rozhovor a přeji vám, ať se od Turnajů olympijských nadějí jednou dostanete na skutečné Olympijské hry.
 
MM

 

 

 

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace